Brno je významnou městskou památkovou rezervací a druhým největším městem České republiky. Kontinuální osídlení zde existuje od příchodu Slovanů v 6. stol. přes období Velkomoravské říše do současnosti. Od konce 13. století město chrání hrad Špilberk, který se postupem času stal sídelním hradem moravských markrabat z rodu Lucemburků i zemským hlavním městem Moravy. Tak jako jiná města, má i Brno svá skrytá tajemství, například brněnské podzemí. Pro turisty z celého světa, je největším magnetem Vila Tugendhat. Jedná se o nejvýznamnější evropskou stavbu architekta Ludwiga Miese van der Rohe, která byla zapsána v roce 2001 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Prohlídku města můžete zahájit vyhlídkou ze Staré Radnice, odkud se z ptačí perspektivy seznámíte s atmosférou moderního velkoměsta. Doporučujeme navštívit i katedrálu sv. Petra a Pavla, barokní kašnu Parnas, sloup Nejsvětější trojice nebo kapucínské hrobky. Za shlédnutí také stojí Kleinův palác, Dům pánů z Lipé, opatství na Starém Brně, kostel Nanebevzetí Panny Marie, letohrádek Mitrovských nebo kostely sv. Jakuba a Tomáše. Putování městem můžete zakončit návštěvou hradu Špilberk a zdejších kasematy nebo expozice vězeňství 18. a 19. stol.
V letech 1929 – 1930 si novomanželé Fritz a Greta Tugendhatovi postavili v brněnské rezidenční čtvrti Černá Pole rodinný dům. Oba mladí lidé pocházeli z mimořádně finančně situovaných rodin, v jejichž majetku byly významné brněnské vlnařské a textilní továrny.
Ludwig Mies van der Rohe (1886 – 1969), německý architekt evropského věhlasu, přijel poprvé do Brna v září 1928 a byl nadšen polohou stavební parcely s výhledem na město s jeho oběma dominantami, hradem Špilberkem a dómem sv. Petra a Pavla. Za rok a půl byla stavba dokončena a v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi nastěhovali.
Volně stojící třípodlažní vila je zasazená ve svažitém terénu. V prvním podlaží – suterenu - je technické zázemí. Druhé podlaží tvoří především hlavní obytný a společenský prostor se zimní zahradou a dále kuchyně s příslušenstvím a místnostmi pro personál. Ve třetím podlaží je hlavní vstup z ulice, oddělený půlkruhovou stěnou schodiště z mléčného skla. Jsou zde pokoje rodičů, dětí a vychovatelky, příslušenství a rozlehlá terasa.
Konstrukci omítnuté stavby tvoří ocelový skelet. Hlavní obytné podlaží je prostorovou i materiálovou dominantou celého domu. Plné prosklení východní a jižní fasády umožňuje rafinované vedení světla a sepjetí interieru s eterierem. Dvě tabule pásových oken, sahajících od podlahy ke stropu lze dokonce plně otevřít. Subtilní nosné pilíře na půdorysu kříže mají v obytné části chromový kryt s vysokým leskem. Jednotlivé funkční zóny obytné haly odděluje příčka z medově žlutého onyxu s bílou kresbou, který pochází z pohoří Atlas v africkém Maroku a půlkruhová stěna z makassarového ebenového dřeva.
V „plynoucím“ obytném prostoru dominovalo reprezentativní posezení před onyxovou stěnou s výhledem na zahradu. Ten skýtala i jídelna, vymezená křivkou z makassaru. Za onyxovou příčkou pak byla pracovna s knihovnou a přilehlou zimní zahradou. Systém air condition: kombinace topení, větrání a zvlhčování, vysoký hygienický standard, elektromotorické spouštění oken, fotobuňka u vstupu aj. patřily k technickému vybavení domu, které bylo samo o sobě na svou dobu mimořádné.
Ludwig Mies van der Rohe navrhl se svými spolupracovníky Lilly Reichovou, Hermannem Johnem a Sergiem Ruegenbergem i vnitřní vybavení domu. Nábytek byl převážně z trubkové a pásové oceli a z ušlechtilého dřeva. Před onyxovou stěnou byla tři křesla typu „Tugendhat“ potažená stříbrošedou látkou, dvě křesla „Barcelona“ ve smaragdově zelené kůži a jeden chaise longue s rubínově červeným sametovým potahem. U kulatého jídelního stolu z černého hruškového dřeva to byly židle typu „Brno“ potažené bílým pergamenem. U psacího stolu dýhovaného makassarem byla dvě vyplétaná křesla typu „MR 20“. Většina kovového nábytku pocházela z Berlína, vestavěné kusy pak z brněnské firmy architekta Jana Vaňka Standard Bytová Společnost.
Neoddělitelnou součástí domu byla zahrada, kterou Mies van der Rohe navrhl spolu s brněnskou architektkou Gretou Roderovou-Müllerovou. Její velkou část tvořila zatravněná louka s několika solitérními stromy. Fasády byly porostlé a dům se „rozpouštěl“ v zeleni.
V roce 1992 byla v objektu podepsána smlouva o rozdělení Československa.
Vila Tugendhat patří k nejvýznamnějším rezidenčním domů na světě díky architektonickému pojetí, materiálové skladbě i technickému vybavení.
